Když změníme sebe, změníme svět.

Eduard Tomáš

KLIENTI O CESTĚ

Uvedené příspěvky klientů a přátel jsem vybrala z emailové korespondence a z osobních I telefonických rozhovorů, které jsou součástí Cesty po léčebném sezení.

Dobrý den, paní doktorko, ještě jednou děkuji za provedení Cestou, a jak jsme se domluvily, píšu, co je nového. Jsem přesvědčená, že to opravdu „funguje“ a nějaké změny se opravdu dějí. Všechno je teď jakoby spontánnější, komunikace s rodinou i přáteli získala na srdečnosti a dokonce se občas ozvou nebo mě potěší lidé nebo bývalí kolegové, od kterých bych to ani nečekala. Před obhajobou dizertace jsem byla míň nervózní, než jsem čekala, a mám pro Vás dobrou zprávu – dopadla úspěšně.
Samozřejmě, ne že bych prožívala nepřetržitou idylu, ale častěji se mi stává (nebo si to teď víc uvědomuju?), že se věci dějí nějak samy od sebe. Jsem za ten duchovní zážitek, kterým Cesta bezesporu je, moc vděčná a jsem zvědavá, kam dál mě osud povede.

_________________

Telefonický rozhovor dva dny po sezení: Paní Božena se chystala na operaci. Říkala, že po Cestě má méně obav.
Telefonický rozhovor po dvou týdnech: Paní Božena volala a omlouvala se, že po operaci ústní dutiny ještě nemůže dobře mluvit. S nevýslovnou radostí mi sdělovala, že se právě dozvěděla výsledek histologického vyšetření a že v odebraném materiálu nebyly nalezeny žádné nádorové buňky! Tedy že je úplně zdravá a operace vlastně ani nebyla nutná!

_________________

A kdybyste věděli, kolik dlouho očekávaných dětí se ve světě po léčení Cestou narodilo! Na mě se zatím s tímto problémem obrátila jen jedna žena. Vzhledem k blížící se čtyřicítce už nechtěla čekat, a domluvila si na klinice umělé oplodnění. Bála se, zda to vyjde, a tak předem přišla ke mně na terapii. A povedlo se napoprvé! Nyní má krásnou holčičku.

_________________

Léčba dívky s mentální anorexií. Došlo ke změně. Nyní, když dostane hlad, nají se bez výčitek svědomí. Dřív hlad měla také, ale překonávala ho nebo si po jídle vyvolávala zvracení. Tato dívka mi řekla velmi krásnou a moudrou větu: „Víte, já mám pocit, že se teď spousta věcí řeší sama!”

_________________

Šedesátiletá paní, která žije sama a trpí tím, že její jediné dítě, dcera, žije ve Francii a nestýká se s ní, mi po dvou dnech volala: „Představte si, že dnes ráno mi už v osm hodin volala dcera! To ještě v životě neudělala! Řekla, že se jí po mně stýská, a že je jí moc líto, že mi ještě neukázala vnučku, která se jí narodila před třemi měsíci. Vysvětlovala mi, že teď opravdu nemá možnost přijet, ale jakmile to jen trochu půjde, malou mi přiveze.“
O letních prázdninách pak strávily všechny tři společně několik krásných týdnů.

_________________

Milá Pavlo Hrdličková, měla byste, prosím, čas na další moji seanci? Jsem opravdu nadšená, s maminkou to opravdu funguje mnohem líp. Srdečně zdravím…

_________________

Dobrý den, Cesta mi bohužel s mým problémem nepomohla. Další proces nebudu absolvovat. Ale i tak vám děkuji za novou zkušenost.

_________________

Od té doby, co jsme se viděli, se mi zdá, že uběhlo tolik tolik času… také jsem měl několik dalších podobných impulsů, a opravdu se dost změnilo, jakoby zázrakem…, ale až cca před 20 – 25 dny. Takže mám-li být upřímný, tak nedokážu určit sílu jednotlivých vlivů, ale je to úžasné!! Takže vděčný jsem kromě Prozřetelnosti i za ten impuls od Tebe!

_________________

Momentálně se cítím dobře, ale stále mě trápí hodně věcí okolo mého bytí. Nepociťuji nějakou velkou změnu, ale tím nechci říct, že to pro mě nemělo smysl, naopak. Stále věřím, že je možnost se vyléčit nebo se minimálně naučit tomu, čemu mě má cukrovka naučit. Stejně tak, jako všechno, co mě v životě potkává a co se mi stává. Věřím, že všechno má smysl a důvod, proč se to… děje, a že je to tak, jak to má být. Nevím, jestli Vám toto nějak pomůže pro Vaši studii, ale každopádně jsem rád, že existuje Cesta a lidé, jako jste Vy. Stále myslím na větu, kterou řekl hlavní hrdina filmu „Svět podle Protta“: „Každá bytost ve vesmíru se dokáže vyléčit sama.“
Chtěl bych si Cestu zopakovat, ale myslím, že na to musí nastat ta správná chvíle. Také bych možná chtěl cestu projít někde v přírodě anebo v absolutním tichu. Měl jsem pocit, že nejsem úplně uvolněný a ponořený…., možná i proto jsem měl problém si něco představit, zapojit více svoji fantazii. Děkuji a přeji krásný den…

_________________

Ahoj Pavlo, díky za příležitost si to připomenout.
Na prvním místě je úžas, že to jsou už dva a půl měsíce. Letí to neuvěřitelně. Na druhém trochu rozpaky – protože toho poslední dobou dělám víc a věci se skládají a velmi těžko se mi určuje, co je výsledek Cesty s Tebou a co výsledek ostatních aktivit.
Pokusím se:
a) dodnes na to vzpomínám jako na velmi silný (nebo spíše hluboký) a velmi příjemný zážitek,
b) zůstávají ve mně velmi silně obrazy (diamant, průvodce, laskavá prázdnota),
c) zůstává ve mně silně poznání mého úkolu – propojovat sebe a propojovat druhé… (a učit je propojovat se).
Myslím si, že nyní hodně pracuji na svém vnitřním propojování – jednak pomocí různých technik a setkání, jednak pomocí meditací a úvah.
Zůstává ve mně jako velmi silná výzva vize „za 5 let“, kdy se o tom mám
bavit s lidmi, kterých si vážím a které uznávám jako autority…
Občas se ztrácím v životě (byl jsem nemocný, měl jsem koncem loňského roku chřipku, ze které jsem se vzpamatoval poměrně nedávno, a byl jsem hodně unavený, občas dost chaoticky studuji a málo integruji apod.).
Pokud jde o samotnou Cestu, trochu mi schází nějaká návaznost – zůstává to ve mně jako silný dojem, ale uvítal bych občasné provázení dál v této hloubce (takový trochu Cestovní koučink).